Arachnologické poblouznění v džungli Vátých písků :-)

Ne, nezbláznil jsem se, skutečně jsme vřera navštívili Moravskou saharu a málem přitom bídně zahynuli v pralese. Ale pěkně popořádku. Je sobota ráno a náš dreamteam ve složení Ondra, Standa, Radek, Kuba a já, vyráží autem směr Váté písky. Díky tomu, že kromě mě a Ondry jsou ostatní kluci zapálení arachnologové, dostává naše výprava zcela nový rozměr. Teda abych to nenapsal špatně, nás tyto věci samože taky zajmají, ale kluci jsou odborníci! Jaké to je procházet takto arachnologicky bohatou lokalitu s nadšenci pavoukoholiky a makrofotografy je mi jasné hned po dvou hodinách. To jsme za sebou měli prvních dlouhých dvě stě metrů a asi tři tuny fotografií nejrúznějších prapodivných tvorů. 

Já jelikož makroobjektiv nevlastním, snažím se aspoň hledat pavouky a papavouky, které kluci bleskově determinují. Můj největší úspěch je nalezení paslíďáka keřového (Oxyopes ramosus). Mám radost, že oni mají radost a jak to tak vypadá, radost máme všichni :-) Chvíli si krátím focením mladé ještěrky zelené, která se vyhřívá v dopoledních paprscích slunce...

Pomaličku postupujeme směrem k pískovně a já jsem dokonale ohromen znalostmi našich pavoučkářů. Chrlí latinské názvy, odborné termíny a chvílemi hovoří pro mě neznámou řečí. Snad to byla nějaká řeč tarantulího kmene či co! Občas zkusím vyfotit nějaké motýlky, ale moc se mi nedaří. Světla je dost, ale celkem fouká a to není pro makrofotografiy úplně nejlepší. To chlapci pálí ostrými a já je aspoň dokumentuju..

Blíží se poledne a po určení strany východní mí muslimští kolegové zaklekávají....

Jasně, že si dělám srandu. Tak to vypadá, když se objeví nějaký zajímavý pavouček úctyhodných rozměrů dobře vykrmené špendlíkové hlavičky! Je na něj stržena veškerá pozornost, blesky blýskají, závěrky cvakají a tento drobek si užívá svých pět minut slávy. Rozhodujeme se, že sejdeme pískovnou směrem k rezervaci Osypané břehy. Toto úžasné místo, kde řeka Morava meandruje a vytváří mohutné písčité břehy i několik metrů vysoké, musí mít každý, kdo ho navštívil rád! Postup pískovnou, kde se na vytěžených místech zalesňuje borovicí a topoly, je jako cesta úplně jiným světem. I tady se dá nalézt spousta fascinujících tvorů.Mě ale nejvíc potěšil bělořit šedý, kterého už jsem dlouho neviděl! 

Postup s plnou polní...

Když přicházíme k řece Moravě, už zdálky k nám doléhá řev a výskot. Na písčitých březích řeky je několik desítek vodáků. Někteří se koupou, jiní šplhají na písčité břehy, ale žádný z nich nerespektuje pravidla, která tady jako v chráněné rezervaci platí! Maličko rozladění a hoodně znechucení odcházíme na jiné místo. Tam by nás podle Standy mohl čekat Slíďák břehový (Arctosa cinerea). Jde o velkého pavouka žijícího, jak už vyplývá z názvu, na březích vodních ploch. Jdeme tedy dále lesní pěšinou neustále napadáni krvežíznivými komáry. Potom zatáčíme směrem k řece, kde Standa mlhavě tuší místo, kde se pavouci mají vyskytovat. A právě tady a teď začíná nejdobrodružnější část naší výpravy! Scházíme z pěšinky a zjišťujeme, že k řece nevede žádná cestička. Nic, ani stopa po nějaké pěšince. Před námi jen kopřivy velikosti průměrného basketbalisty a stejně velké topinambury. Standa statečně razí cestu a já bych vám nepřál slyšet ty komentáře, když vás taková kopřiva přetáhne přes holé tělo! Přesto nás vidina slíďáka žene kupředu. Chvílemi nám sice není jasné, jestli opravdu postupujeme vpřed, protože vidět není vůbec nic! Splavení jako koně v zápřahu, popálení od kopřiv a poštípaní komáry konečně po asi pěti ujištěních, že už tam musíme být, přicházíme na písečnou pláž u řeky. I tady parkuje trojice postarších chlapíků se svou pramicí, ale to nás nemůže rozházet! Není nad to se osvěžit v řece, ochladit popálená místa a posvačit! Po chvilce už zase plni elánu hledáme slíďáky břehové. Už už to vypadalo, že naše strastiplná cesta sem, byla zbytečná, ale nakonec jednoho z vytoužených pavoučků nacházíme. Je to sice miminko, kterého bych si jako laik nikdy nevšimnul, ale máme z něj velkou radost! Už ne tak z cesty zpátky...

Jestliže cesta sem, byla peklo, pak cesta zpátky je peklem pro pekelníky :-) Jdeme směrem, který nám připadá přímější a tudíž by cesta měla být kratší. Ale znáte to, jeden míní a... Po pár metrech nás zastavují kopřivy, bolševníky a topinambury, které jako by nám svým vzrůstěm a hustotou chtěli naznačit, že to před tím ,byl jen slabší předvoj. Stojíme před zdánlivě nepropustnou hradbou a hecujeme se navzájem. Nakonec Kuba, jakožto majitel jediných dlouhých nohavic na výpravě, vyráží vpřed. Postupujeme velice pomalu a nemáme moc představu kam. Nebudu to více popisovat, po dlouhé době, mnoha štípancích a popálení kopřivami vylézáme z této džungle živí a zdraví. Je pravda, že kdyby před náma nebyla vidina vychlazeného pivka v motorestě v Přívoze, asi bychom tam bídně zahynuli všichni! Takto se navzájem utěšujeme, že klíšťata mít učitě nebudeme, protože by v těchto místech, nemohlo ani to nejblbější klíště předpokládat nějakého živého tvora :-)

Cesta k autu už je veselá a žíznivá. Ondra se Standou pozují na písečných dunách v pískovně a výsledné fotky na mě působí jako focené někde na konci Gobi!

No a závěr naší výpravy už probíhá v motorestu. Prohlížíme si snímky, debatujeme o focení a dnešku. Kupodivu i přes všechny obtíže jsme moc spokojení. Radek, který z nás asi nejvíce rozumí focení, nám zdarma poskytuje cenné rady, měníme si na sebe kontakty a labužnicky popíjíme chmelomok. Tedy až na řidiče :-) Potom už jedem do Kyjova, kde má naše výprava ještě dlouhou dohru, která se nenásilně přelévá až do neděle, ale to už sem vážně nepatří.